Co jsou vztahy, a jak fungují?
Je toho hodně, co dosud nevíme o tomto fenoménu, který dokáže obyčejného „civilizovaného“ muže nebo ženu přivést do stavu, jaký bychom za jiných okolností přičítali pouze běsnícímu šílenci.Robert Musil
Rozkoš není tělesným požitkem, vzájemným uspokojením dvou pohlaví, spojenectvím nebo nějakým podobným nesmyslem. Rozkoš je modlící se kudlanka nábožná, nelítostný zápas, nevyhladitelná nenávist obou pohlaví, dvě soupeřící kosmické mocnosti – jedna, která stoupá, a druhá, která klesá – a z nich povstává Vesmír.
Nikos Kazantzakis, Kamenná zahrada
Pro člověka je přirozené navazovat vztahy. Prostřednictvím vztahů se člověk také nejvíce učí. O sobě, o druhých, o světě, ve kterém žije, o jeho zákonitostech. Často však zapomínáme, a mnozí si to dokonce ani neuvědomují, že vztahy, a partnerské intimní vztahy zvlášť, nevytváříme proto, abychom byli šťastni, ale právě proto, abychom dotvořili, co je v nás neúplné.
Partnerské vztahy totiž nejsou samoúčelné, ale jsou základem osobního růstu. Jak řekl C.G. Jung:
„Setkání dvou osobností je jako smíšení dvou různých chemických látek. Pokud vůbec dojde ke spojení, jsou obě proměněny.“
Když si tuto skutečnost uvědomíme a začneme tak ke vztahům přistupovat, naše vztahy se viditelně zlepší.
Pak najednou pochopíme, že pohádky o ideální lásce a ideálním manželství, které od dětství posloucháme, jsou jen pohádkami. A že v realitě jsou neuskutečnitelné.
Ale člověk, i jako dospělý, zůstává žít pod tlakem této představy ideální lásky, ideálního vztahu, ideálního manželství, kterou nám od dětství vštěpují, ačkoli je nereálná. Je nereálná proto, že nebere v potaz naši osobnost jako celek, ale pouze naše představy o sobě, a sny, které s celkovou osobností nemají nic společného. Představy totiž nepřipouští všechny danosti naší osobnosti, tedy to, jací skutečně jsme a na co, jak se říká „skutečně máme“. A stejně tak nepřipouští, jaký skutečně je partner a na co „má“ on. V představách se pracuje pouze s ideálem, v tomto případě sebe sama a partnera. Z toho je patrné, že žádný partnerský vztah se neobejde bez menšího či většího utrpení a vzájemného omezování.
Čím více slouží daný vztah procesu individuálního vývoje, tj. poznání sebe sama, tím větší bývá utrpení. Právě proto, že sami sebe neznáme dost důkladně a žijeme v představách nejen o druhých, ale hlavně o sobě samých, máme sklon ze svého utrpení ve vztahu obviňovat partnera, případně jiné osoby, které do vztahu nějak zasahují nebo zasáhly. Příliš zdůrazňujeme své utrpení, a přitom nedoceňujeme svůj vnitřní vývoj, který díky němu podstupujeme.Většina vztahů je zatížena vzájemným přenosem a partneři nejsou schopni se vidět takoví, jací skutečně jsou. Přenos, řečeno zjednodušeně, znamená, že promítáme na partnera vlastní vlastnosti, ať už pozitivní – tak vzniká např. zamilovanost, nebo negativní – tak dochází k averzi vůči určité osobě.
To, co se nám na partnerovi nejvíce nelíbí a z čeho ho obviňujeme, představuje téma, které se ponejvíce týká nás samotných. Nemáme toto téma vědomě zpracované, a tudíž zůstává vytěsněno v nevědomí a my ho automaticky přenášíme na druhou osobu.
Přenos při zamilovanosti krásně popisuje následující citát:
„Něco hledám. Ty to máš. A já doufám, že mi to můžeš dát. Potřebuji to, protože mi to chybí. Potom ale zjistím, že to, co hledám u Tebe, musím najít v sobě. Jen tak se stanu zralým člověkem. Nemohu Tě činit zodpovědným za své štěstí.“ (Ulrich Schöffer)
